autor:  Karel Kolomazník

S Honzou Podhrázským není nikdy adrenalinových překvapení málo, proto mě příliš nepřekvapuje jeho dotaz, či  spíše přání , abych s ním letěl předvádět Elipsy do Francie, když se ptám kdy a kam, dostávám odpověď, že času je dost (až za týden) a místo mi včas vysvětlí.
Po krátkém váhání přislibuji, ale s podmínkou pořádné předletové přípravy. Vzhledem, k našemu oboustrannému vytížení postupně odkládáme přípravu ze středy na čtvrtek(letět se má přece až v pátek).
Ve čtvrtek mi Honza volá asi v 11,00 hod. Na moji odpověď, že na přípravu je času dost až po práci mi odpovídá, že na základě konzultace s francouzi bude lepší letět dnes. Po cca 20-ti min telefonické konzultaci s prohlídkou počasí se shodujeme v názoru, že v cílové oblasti to dnes bude asi opravdu lepší, než zítra a padá rozhodnutí letět hned. Po nabalení nejnutnějších věcí a rázném odmítnutí obědu v práci odjíždím v cca 12,20 na letiště. Po příjezdu zjišťuji, že Honza je zatím doma (to mě ani moc nepřekvapuje) a tak alespoň doplňuji do obou letadel palivo a protože žádné mapy nemám, očekávám věci příští.

Před půl druhou dorazí Honza, s kufrem, o kterém jsem pochyboval, že se vejde do Elipsy  a zajišťuje tisíce telefonických záležitostí. Po mém dost důrazném upozornění , že bychom se už konečně mohli připravit, ať někdy vyrazíme se dozvídám, že vzhledem k tomu, že letíme na západ je času dost. Nakonec z něho vyrazím asi 5-ti minutové studium map, zanesení otočných bodů do navigace  a opsání nejdůležitějších frekvencí a v 14,40 hod , 3.10. se skupina dvou Elips slavnostně zvedá ze šumperského letiště na cestu dlouhou přez 850 km. Postupně stoupáme až do výšky 4 000 ft na QNH a pokračujeme přes jižní okraj TMA Čáslav na Klatovy. Poblíž Železné Rudy se loučíme s Praha Info a přecházíme na Mnichov info. Zde je komunikace sice značně intenzivnější, ale po nás nikdo nic nechce a tak pokračujeme na Regensburg a dále podél Dunaje kurzem cca 260 stupňů k našemu cíli. Nad Německem se postupně zvyšuje teplota a ze 2oC nad ČR se  dostává na 17oC, čímž jsem zachráněn před zmrznutím. Výlet se stává značně příjemnějším a  i přes Slunce svítící prakticky proti nám mám možnost sledovat krajinu kolem Dunaje, navíc již před Ingolstatem se na jihu objevují Alpy. Sleduji mohutný tok Illeru, který přitéká do Dunaje z jihu.

Po chvíli míjíme Ehingen a opouštíme tok Dunaje (teď již mnohem menší řeky), který se také zatáčí na jih. U Albstatu sleduji výrazně, do krajiny zařezané  levobřežní přítoky Dunaje, terén začíná být postupně kopcovitý a s Honzou se rozhodujeme , zda přistát v Schwenningenu pro palivo, nebo pokračovat dál. Nakonec se rozhodujeme letět dál a jako poslední možnost přistání určujeme Freiburg. Po minutí Schwenningenu začíná terén výrazněji stoupat, mění se i počasí a z jasného dne je během chvilky 8/8 oblačnosti, i když ze základnou alespoň v 8 000 ft. Během několika minut registruji  pro nás nejpodstatnější změnu a to směru a síly větru. Zatímco těsně před Schwenningenem byl propočet doby letu do cíle 58 minut po dalších cca 10 minutách je doba letu 1 hod 15 min. Traťová rychlost klesla z 230 km/hod na 165-170 km/hod. Protlačujeme letadla pomalu k Rýnu a po přeletu hrany pohoří před Freiburgem, zjišťujeme, že celé údolí tohoto veletoku je zalité kouřmem. Terén pod námi je stále (i když špatně) vidět a tak pokračujeme dál.Při přeletu Rýna přecházíme z Langen informace na Basel a jsme ve Francii. Postup je stále stejně „rychlý“ paliva ubývá a den se chýlí k večeru, takže pokračujeme přímo za nosem přes rozsáhlé pohoří – Vosgesy. Při pohledu dolů se nedivím, že tady nebylo nutné stavět Maginotovu linii proti Německu.

Nejvyšší kopce vystupují přímo z údolí Rýna a to do výšky přes 1 400 m. Dále postupně terén nepatrně klesá, ale jedná se o rozsáhlou členitou oblast  prakticky s minimem ploch pro eventuální přistání. Po asi 30 min letu v této oblasti (zde si každý uvědomí, jak je čas relativní a ne každá minuta je stejně dlouhá) se postupně mezi kopci a lesy objevují sem tam políčka. Dosahujeme hranice TMA vojenského letiště v Luxeuil-les- Bains. Dispečer nás naštěstí pouští přímo přes jejich prostor a tak se po 15 min, po odhlášení vojákům zařazujeme do okruhu ve Venissey, kde po 4 hod. 10 min a  850 km v 18,50 hod přistáváme.

Na letišti nás vítají naši hostitelé a zástupci pro Francii – Filip, Christ ,Arnaud a druhý Filip. Po uklizení letadel do hangáru se přesunujeme do „Pettit Chateau „v Raincourt a po ubytování jsme pozváni k večeři. Hostitelé asi věděli, že jsme(nebo alespoň já) trochu unaveni, takže se večeře odbyla pouhými dvěma chody a zákuskem –v danou chvíli jsem to považoval jako velmi pompézní, to jsem ještě netušil, co nás čeká dál.Při jídle probíhá velmi živá konverzace(hlavně mezi hostiteli). Částečně anglicky , to rozumím sem tam něco a hlavně francouzsky, kdy nerozumím vůbec nic. Spát jdeme asi v půl dvanácté což se později jeví jako standardní – spíše dřívější čas.

V pátek ráno, po snídani skládající se z mnoha druhů sýrů, marmelád a jogurtů, se ptám Honzy, jak to bude s létáním. Dozvídám, se , že francouzi mají na vše čas, vše je naplánováno a ať nespěchám. Místo na letiště jedeme  do továrny v Jussey prohlédnout místní výrobu kovových ultralaitů.  To zabralo čas až do oběda, začínajícího křepelčí paštikou a končícího dezertem se zmrzlinou. Asi v 14,30 jsme se dostali na letiště. Francouzi za pomoci Honzy odvezli jejich letadlo, které muselo kvůli Elipsám z hangáru na nejbližší aeroklubové letiště, já dopsal poněkud více zápisů do deníku. Počasí které mělo být v pátek špatné se skutečně začíná po 16,00 hod zhoršovat a tak jedeme zpět na Chateau. S informací, že zítra ráno se začne létat.

Při pohledu na synoptické předpovědí tomu moc nevěřím, ale mlčím.

Při příchodu k večeři sedí  hostitelé ve vedlejším pokoji, kde jsou na stole dvě větší misky, jedna je plná ulit šneků, zvláštní šedozelené barvy, druhá je  plná krabů. Christ mě vybídne k přisednutí, Arnaud, naleje jejich cca 8% pivo(nebezpečná zbraň) a začíná konverzace.

Po chvilce začínají francouzi vybírat šneky z misky, speciální vidličkou je vytahují s ulity a konzumují. Můj asi dost vyplašený pohled a dotaz, zda je to vařené je maximálně rozveselí a vybízí mě ať to zkusím. Naštěstí právě přichází Honza, takže mám kontrolního chrousta. Přidávám se na stranu hecujících francouzů a Honza po chvílí váhání vytahuje jednoho šneka z misky a potom i z ulity a velmi opatrně konzumuje. Ze zájmem ho pozoruji, ale říká, že je to dobré a ani po chvíli nemění barvu. Protože šneků v misce pomalu ubývá, moje zvědavost narůstá, dodám si odvahy a vytahuji též jednoho. Způsob vybírání z ulity jsem už odkoukal, takže mám za chvilku šneka na vidličce a opatrně strkám do úst. Mají pravdu- je to celkem dobré, dost podobné našim hříbkům v octě- pouze méně pikantní a trochu jemnější . Postupně začínám dohánět ztrátu způsobenou zbytečnou nedůvěřivosti a po prostudování postupu konzumace krabů se pouštím i do nich. Toto lze přirovnat k velmi jemnému rybímu masu.

Po zkonzumování těchto delikates jsem příjemně nasycen, ale večeře teprve začíná. Další čtyři chody se protáhnou do půl dvanácté a začínám chápat k čemu na hradech  a zámcích používali při recepci ptačí brka.

Ráno se probouzím o půl osmé a venku vydatně prší. Bohužel včerejší předpověď vychází správně, takže po opětovné prohlídce dílny jedeme na oběd. Tentokrát všechny velkorysé nabídky odmítám a dávám si pouze salát. Po kávě asi v 14,30 venku přestává pršet a tak se jede na letiště.Když se zdá, že alespoň hodinu by to mohlo vydržet bez deště, vytahujeme letadla a začíná předvádění. Mraky umožňují létat maximálně do 100 m, dohlednost je mizerná a tak jsem rád za GPS navigaci, která my při všech zatáčkách co zájemci zkouší ukazuje cestu na letiště, takže se můžu soustředit na bezpečnou rychlost, a abychom do něčeho nevrazili. Po  cca 4. startech se od jihozápadu začne přibližovat tmavá zeď. Létání zastavím a zeď se zataví taky, takže jsem za vo.a. Po asi 20 min, kdy je tlak na létání už značný se mrak nade mnou smiloval a začíná pršet. Skováváme letadla, snažíme se očistit co se dá a po chvíli čekání jedem zpět. Naštěstí i těch pár letů přesvědčilo dva zájemce o kvalitách Elipsy, takže nálada je dobrá.

Večeře tentokrát začíná v jídelně ale při pohledu na to množství inštrumentů si připadám jako v chirurgickém sále.Tentokrát mají šneci jinou barvu- hnědočernou a místo v misce jsou na speciálních tácech každý v jedné prohlubní. Na rozdíl od včerejška je ulita horká a musí se držet speciálními kleštičkami. Při dotazu v čem je rozdíl, se dovídám, že ti včerejší byly mořští, dnes máme zemské a včera byli vaření, zatímco dnes jsou pečeni.Včerejší ostych už zmizel a Honza se ptá , zda se dají sbírat jakýkoli a zvažuje kolik kýblů jich doma na zahradě posbírá. Večeře se zase protahuje do 23,30 a při pohledu na pečenou kachnu, kterou dávají zákeřně až na konec, už jenom smutně koukám.

V neděli ráno je počasí přece jenom trochu lepší- pouze mrholí. Po klasické snídaní odjíždíme v cca 10,30 hod na letiště. Mraky jsou dobrých 100 dle QFE, vidět je taky přijatelně a už vůbec neprší, takže začínáme létat. Zájemců o seznámení s Elipsou je dost, bohužel dobrá polovina ovládá pouze svoji mateřštinu, takže komunikace za letu je občas docela zajímavá.

Pokud to při absenci komunikace začíná být nebezpečné, tvrdě jim do toho hrábnu, i tak vypadají všichni velmi spokojeni. Po polední se dozvídám, že je ještě plánováno předvádění na letišti v Bony, jedná se o místo cca 65 km na jih od Venisey. Místní dráha má dle informací celých 300 m. Odlétáme tam asi po 14 té hodině a dle přání francouzů obě Elipsy ve dvojím obsazení. Já jsem dostal pilota, který to tam údajně dobře zná , ale za to nezná nic kromě francouzštiny. Při odletu bylo ve Venisy již pouze 5-6/8 v dobrých 250m. Cestou se ale základny snižují. Francouz stabilně uhýbá buď napravo, nebo nalevo, tak se mu  to snažím nenápadně opravovat a při tom se ještě vyhýbat velkým lesům, což je téměř neřešitelný problém. Po cca 20 km je již 8/8 a základny jdou postupně dolů.Když ukazuje GPS Bony 3 km vidím před sebou hřeben kopců zcela v mracích. Letiště nakonec nalézáme těsně před těmi kopci- dál by to nešlo. Po prohlídce plochy nasazuji na přistání. Záškodníci francouzi usoudili asi , že dráha je příliš dlouhá , a proto těsně před prahem je asi 2-3 m vysoká hromada hnoje. Přes hnůj se přesmýkneme a nakonec se ukazuje, že délka není takový problém jako šířka. Při plném použití směrového kormidla zdaleka nestačí na otočení. Vybírám si místo, kde tráva vedle dráhy vypadá přijatelně, otáčím se a jedu k hangáru, o situaci informuji Honzu, který právě nasazuje na přistání. I když počasí je , že bys psa ven nevyhnal, během chvilky je na letišti nejméně 10 aut a jeden zvědavec na koni. Ptám se zda to zvíře má brzdu, ale naštěstí pokračuje dál. Po chvíli statického předvádění provádím jeden let ve dvojím a cca po hodině se chystáme k letu zpět. Počasí se trošku vylepšilo, takže už lesy nebudí takový respekt, jako cestou sem. Po návratu do Venisey pokračujeme v létání do cca 17,30 hod. Potom doplňujeme částečně palivo, uklízíme letadla do hangáru a jedeme na doufám poslední nocleh tohoto výletu.  

Ráno žádám Christ zase o přístup k internetu a sleduji počasí. V ČR je to velmi dobré, nad Německem celkem taky, nejhůř to vypadá kolem Rýna (jak se ukázalo později, tyhle krátkodobé předpovědi nekecají). I když CAVOK vypadá trochu jinak, prosím Filipa o kanystry  pro doplnění letadel po špunty a kolem desáté jedem na letiště. Po doplnění letadel, naplánování tratě (tentokrát severně mimo kopce) se loučíme s našimi hostiteli a po startu nasazujeme kurz 040 a začíname ukrajovat první kilometry z celkové trasy  890 km. Ze začátku jsme schopni držet výško téměř 2 000 ft na QNH a i dohlednost je celkem přijatelná.

Jak postupujeme dál, terén pomalu stoupá, mraky klesají a dohlednost se snižuje. Celkem v pohodě míjíme Epinal, ale před Sarrebourgem jde dohlednost rychle dolů a za ním i základny začínám trucovat a po poněkud vypjaté komunikaci přistáváme za 48 min na Letišti v Sarrebourgu. Na letišti pusto  a prázdno, pohled dopředu nic moc, tak se pokoušíme o telefonický brifing. Dušan Sýs se velmi ochotně snaží něco najít, ale na radaru nic moc vidět není ale okolní metary také nic moc. Po cca 40 min se nám zdá, že se dohlednost nepatrně zlepšila, nasedáme znovu do letadel a startujeme. Postupně jsme terénem nucení stoupat až na cca 1500 ft, kolem  letiště v Phalsbourgu pokračujeme podél dálnice a po několika dalších kilometrech přelétáváme nejvyšší bod tohoto hřebínku a rychle klesáme do údolí Rýna. Na hladině pod 800 ft se mraky dostávají jednoznačně nad nás, dohlednost se nepatrně zlepšuje a místy prosvítá i Sluníčko. Za Hagenau pokračujeme při prakticky stejných podmínkách podél západního břehu Rýna, který přelétáváme po dalších asi 20 min u Linkenheimu – tento úsek se letěl na QNH 700-800 ft. Prakticky okamžitě po přeletu Rýna a změně kurzu se počasí zlepšuje . Během několika minut máme 2000 ft a ve výšce mezi 3- 4000 ft pokračujeme prakticky celou cestu přes Německo. Sluníčko nám pěkně svítí zboku zezadu, zato vítr si to fouká přímo proti nám a upravuje naši traťovou rychlost na 170 – 180 km/hod. Vzhledem k tomu, že chceme doletět co nejdál, smiřujeme se z osudem a netlačíme moc na pilu. Postupně míjíme Heilbronn , Creilsheim a podél dálnice č 6 pokračujeme k Norimberku. Za Norimberkem už je dohlednost vynikající a na obloze maximálně 3/8 oblačnosti ale o to čerstvěji fouká protivítr. Míjíme Amberg   a po překonání turbulence za Českým lesem jsem zpět v ČR ale zdaleka ne doma. Propočet naznačuje, že při využití soumraku by to do Šumperku mohlo vyjít. Naše pozornost se ale začíná pomalu zaměřovat na palivo. Podle toho, co mi Honza říká to u něho vidím dost napjatě, mi to zatím ukazuje 2* 15+ takže přesně nevím, na čem jsem. Klatovy  zamítáme (vypadá to tam moc klidně ) a pokračujeme dál. U Benešova se snažím domluvit tankování, ale než se mi to povede jsme už za letištěm a vracet se nám nechce. Moje stále 2* 15 + se nyní jeví už velmi optimisticky , ale Honza je na tom hůř. Bezúspěšně zkoušíme Zbraslavice  a po průletu TMA Čáslav Honzovi navrhuji přistát ve Vysokém Mýtě, Honza to zase zavrhuje a pokračujeme. Letím trochu napřed a na úrovni České Třebové se mi daří navázat kontakt s Tomášem Potěšilem, tak zjišťujeme že v Šumperku není mlha. Na další dotaz , jak to vypadá, mi Honza říká, že bude sedat v Moravské Třebové. Otáčím tedy také na jihovýchod, nechávám ho přistát prvního a dosedám hned za ním na novou asfaltovou dráhu v Třebové. Modrou Elipsu parkujeme před střediskem, Honza prosí Bajzíka, ať mu ji pohlídá a za již značného šera startujeme na poslední etapu ve dvou. Po dalších 10 min přistáváme v 18,45 hod na letišti v Šumperku po celkové době letu téměř 5 a půl hodiny. Rychle skováváme červenou Elipsu do hangáru a jedeme domů.  

Pří náletu necelých 10 hod. jsem nalétali přibližně 1 900 km. Při předvádění nalétala každá Elipsa kolem 4 – 5hod. I když francouzštině vůbec nerozumím, přesto bylo zaujetí pro letadlo vidět ze tváří všech zájemců . Zájem o další předvedení Elipsy ve Francii v delším časovém horizontu to hodnotí jasně. Věřím, že příště už nějaká Elipsa zůstane u spokojeného zákazníka ve Francii.