autor :  Jan Vlček 

Brzo na jaře, hned jak roztaje sníh z plochy a letiště vyschne začnou patrně všichni plachtaři nervózně vzhlížet k obloze v očekávání výborného počasí na přelet. Jelikož však není na světe všechno úplně stejné a jasné jsou i mezi plachtaři tací, kteří někdy kumulům říkají zasr... oblačnost a termice zkur... turbulence. Mezi tyto se bohudík (nebo bohužel) počítám i já. ......

Brzo na jaře, hned jak roztaje sníh z plochy a letiště vyschne začnou patrně všichni plachtaři nervózně vzhlížet k obloze v očekávání výborného počasí na přelet. Jelikož však není na světe všechno úplně stejné a jasné jsou i mezi plachtaři tací, kteří někdy kumulům říkají zasr... oblačnost a termice zkur... turbulence. Mezi tyto se bohudík (nebo bohužel) počítám i já. Už od třeskutých mrazů jsem se těšil jak si pojedu natáhnout hubu do Moravské Třebové. Bohužel letošní zima mi však rázně zamávala se všemi plány na přípravu a udržovací lety (s mým náletem necelých 20 akrobatických startů ročně se o tréninku nedá hovořit, jde spíš o udržení kvalifikace a splnění požadavku trenéra Leteckého akrobatického centra, který si jako hlavní cíl své práce stanovil „uhájit holé životy závodníků“). Zatímco ke konci dubna vyschla plocha a mohl jsem si konečně „odskákat povinné úlohy“ vypukl u nás Jarní pohár Jeseníků, takže jsem místo prohánění Foxe proháněl Avii po letišti. Konec poháru jsem uvítal s radostí a očekáváním příštího víkendu. Bohužel se to po... někde nahoře a červencové monzuny začly o „něco“ dřív. Nakonec se z brzkého jara vyklubala polovina června. Konečně bylo pěkné počasí, takže v neděli 17. června mě budí budík v 6:15 SELČ. Po ranním nahození systémů sedám na kolo (kdybych měl aspoň babettu jako Martin Vyskočil z Hodkovic) a vyrážím kurzem cca. 240° směr Moravská. V Dolních Studénkách potkávám Horákyni jak se taky na kole žene na letiště. Cesta ubíhá docela slušně, do Zábřeha se mi daří držet průměrnou rychlost 26km/h. Po projetí Zábřehem se kochám zrekonstruovanou železniční tratí a závidím železničářům, že u Hněvkova mají díky tunelům cestou dlouhou asi jeden kilometr zatímco na kole musím najet kilometry asi čtyři a ještě navíc přes kopec. Mezi Hněvkovem a Hoštejnem vedla pěkná cestička kolem řeky... bohužel jsem si neuvědomil, že výstavba koridoru není ukončena, takže jsem dosti narazil. Pěkná cesta byla zavalena napřímeným obloukem a objížďka vedla kolem „Balatonu“ po trošku horší cestě. Když jsem to viděl, tak jsem ztuhnul a pustil před sebe bagr, který mě mezitím dojel. Pořád jsem se rozhodoval, jestli kolo ponesu po železniční trati, ale nakonec jsem pln důvěry ve vyznačenou objížďku vyrazil za bagrem. Docela to šlo, na rozbahněné cestě jsem jel trošku rychleji než krokem abych nebyl celej od bláta, ale stejně to moc nepomáhalo. Už jsem si říkal jak jsu dobrej když v tom přišla zákeřná překážka v místě železničního podjezdu kam natekla všechna voda a bláto který nezůstalo na cestě. Podle toho v jakým stavu byl bagr kterej tam furt jezdil jsem hloubku odhadnul na dvacet centimetrů což se mi moc brodit nechtělo. Nerad bych totiž v Moravské vzbudil veselí nad svou vizáží motokrosového závodníka. Nakonec jsem kolo vzal do ruk a kritický úsek přelezl pod mostem po patě mostu. Naštěstí jsem neuklouznul. Dál už cesta byla bez problémů. Tradiční kámen úrazu je vesnice Třebařov, která připomíná Libinu. Nakonec jsem však dorazil před devátou hodinou na letiště v Moravské. Hned jsem byl překvapen nezvyklou aktivitou místních plachtařů a elementárníků, kteří právě vytahovali větroně na start. Tento jev je v Moravské dosti neobvyklý, většinou jenom akrobatíme a přeletáři nikde. Hned jsem je tedy ukecal ať mi pomůžou vytáhnout Foxa. Toho jsem měl za chvilku přichystanýho k letu (na akrobačce je krásný, že nemusíte do větroně tahat celou kancelář, stačí jenom nakreslená sestava, padák a baterka). Pak jsem si konečně mohl odpočinout, protože z kolegů byl zatím na letišti jenom Honza Rozlivka a Přemek Vávra. Dopoledne jsem strávil sledováním nějakýho šílenýho přírodovědnýho seriálu a esa na Nově (to je další krásná věc na akrobačce, že se nemusí nikam spěchat). Pak bohužel došlo na nejhorší. Zazněl Lycoming a po letišti začala jezdit Maule (spíš by se hodilo Moula, protože tento výplod severoamerického průmyslu bych kvalitou přirovnal k ULL zkonstruovaném a vyrobeném na Nový rok. V podstatě jde o svařený trubky potažený hadrou, křídlo ala Z-142, ocasní plochy z trubičky potažený hadrem. Vevnitř je zato béžové čalounění ve stylu Octavie s výbavou Laurin&Klement. Měl jsem tu čest se v „tom“ svézt a chvíli i řídit – už je mi jasné proč vlekaři večer kulhají na jednu nohu, protože tak obrovské síly na nožní řízení jsem nikde nezažil. Zlatá „Viktorka“, vypadá mnohem líp a taky stoupe výrazně rychlej). Ukecal jsem Přemka ať si se mnou zalítne kontrolní let po přestávce. Moc se mi do vzduchu nechtělo, protože mraky evidentně nebyly nad 1250 QFE. Nakonec mě přemluvili a letěli jsme. První cáry jsme prolétávali ve výšce asi 800 metrů. Kdybych věděl, že nebudu provádět loopingy a rolle, tak bych se i kochal průlety mrakama, mezi mrakama, nad mrakama i pod mrakama. Takhle jsem měl trošku obavu o příští vývoj. Výška 1250 se přiblížila a bohužel jsem musel vypínat. Naštěstí jsme objevili „docela velkou“ díru nad Třebařovem, kam jsem hned zamířil. Box který je normálně vytyčen na zemi, byl teď vytyčen mezi mraky. Napadlo mě, že takhle by asi nějak vypadalo CTR z betonu. Nad oblačností byla pěkná dohlednost a mě bylo až líto se zanořit do oparu pode mnou. Nicméně není čas přemýšlet, je nutno jednat. Po odhrkání úkonů rovnám na osu, kterou představuje silnice z Třebařova do Moravské a zvyšuju rychlost. Začátek sestavy se označuje trojím máváním což mi dělá obrovské potíže, to mi i potvrzuje zezadu Přemek. Pro kontrolní let jsem si vybral povinnou sestavu z Mistrovství Evropy 2004, kterou mám aspoň trošku v ruce.

První prvek se celkem dá až na blbě utrženou tlačenou půlku, druhej v pohodě, na tom není co pokazit, hlavně ať je nahoře rychlost. Následuje tažená půlka na vertikále, tam je celkem veselo, protože jsem ji přetočil asi o patnáct stupňů, pak přemetem na záda. Čtvrtky na pětačtyřicítce jdou, souvrat s čtvrtkama nahoru i dolů celkem taky až na vyhnití nahoře. Po cestě dolů na mě Přemek řve ať následující prvek vynechám a pád dělám z kladnýho, protože se mu nechce do negativních násobků. Pád se mi povedl, ale na špatnou stranu (aby ne, když byl dost pojištěnej). Dál už nepokračujem podle plánu, ale dělám výkrut do zatáčky směrem k letišti, abychom ještě nemuseli do pole. Po cestě dělám ještě nějaký výkruty a výkruty na doby a těsně za vlečnou sedám. Po přistání dávám Foxe na kraj letiště a rozdýchávám uplynulé zážitky. V průběhu dne si dávám ještě dva starty a při posledním Foxe slítávám před hangár. Foxe musím ještě umejt - je zajímavý, jak jsou na něm efektně rozpleskaný muchy, úplně jinak než na normálním větroni, kterej lítá pomalu. Dopíšu letadlovou knihu a vyrážím zpátky do Šumperka. Naštěstí mi fouká skoro přímo do zad, takže se jede bezvadně. Kritické místo za Hoštejnem opět prolezu, rozbahněná cesta přes den trochu vyschla, takže je to lepší než ráno. Kolem šesté přijíždím na letiště a konečně si dávám pivo první pomoci. Ve vzduchu jsem strávil sice jenom 24 minut, na kole pak skoro čtyři hodiny, ale zážitků hromada. Na závěr si dovolím poupravit výrok Jardy - Všechny lety u Moravské Třebové jsou krátké, leč vydatné.