S každým zazvoněním telefonu rostla moje touha letět. Pořád nic. Asi tak 15 kilometrů jižně od letiště pozorujeme lokální bouřku. Vypadala neškodně a její pohyb naznačoval, že nás mine a bude pokračovat na východ.
První závodníci se už začali hlásit do pásky. Kochal jsem se nádherou prolétávajících větroňů, které přímo z kurzu 60° spěchaly do pásky nad letištěm. Vtom na mě někdo volá, že Chleba (Honza Podhrázský) přistál  v Moravské Třebové a chce, aby pro něj přiletěla vlečná. Přišla moje chvíle a čekání se vyplatilo. Připravit se, zkontrolovat vše potřebné, skočit do vlečné bylo dílem okamžiku. Navigační přípravu nedělám, Moravská je kousek za kopečky na horizontu, ze Šumperka asi 10 minut letu a pak - už jsem tam několikrát byl. Jen si zopakuji frekvenci 130,55 MHz a kurz 240°. Mapu ale mám. Rychle se poutám do letadla a odříkávám úkony. Než zmáčknu startér, ještě zkontroluji tu bouřku. Ejhle, tak ne na východ, ale jde přímo na nás. Je už 5 kilometrů od letiště. Pozoruji závoje deště, které halí blízkou vesnici. Říkám si, že stihnu odletět než přijde. V mém kurzu je modro nebes a tak se není čeho bát. Teď všechno odsejpá jako na drátkách. Jestli chci letět, musím si pospíšit. Vlečná je O.K. a teplota oleje v normálu. Rychle pojíždím. Rádiem dávám prosbu, ať zavolají do Moravské, až ta bouřka přejde. Během pojíždění provádím povinné úkony. Ani nezastavuji. Hlásím vstup na dráhu a vzlet, jedním plynulým pohybem přidávám plyn. Naplňuje mě pocit blaha. Konečně to přišlo. Mašina krásně zrychluje a letí téměř okamžitě. Sotva se odlepím, stoupám tak 5 – 10m/s. Připadám si, jako bych řídil Spitfire.
Ale co to? Silná turbulence. Nohy mi lítají z pedálů až k palubní desce, sám v kabině lítám jak flus ve větru. Okamžitě dotahuji upínací pásy a nohy dávám do třmenů nožního řízení. Zároveň točím do kurzu, abych byl z toho pekla co nejdříve pryč. Mlátí to se mnou, ale jediná možnost je okamžitě zmizet. Říkám si, že se nevrátím, kdybych měl obletět celou zeměkouli. Po chvíli se turbulence uklidňuje a já se kochám pohledem na bouřku, které jsem unikl. Teď už přeci jen z větší vzdálenosti. Srovnávám do horizontu a letím pro Chlebu. Za chvíli kolem mě proletí větroň, který spěchá do cílové pásky. Za ním druhý, třetí, čtvrtý. Paráda. Uvědomuji si ale, že letím proti všem závodníkům v jejich příletovém směru. Mám oči tak vytřeštěný, že kdybych se viděl, budu mít oči kolem celé hlavy. Na šumperské frekvenci je teď pěkně narváno. Jak se závodníci hlásí do cílové pásky a na přistání, jeden překřikuje druhého. Jen jsem ještě stačil zaregistrovat zprávu o havárii větroně poblíž letiště. Naštěstí se později ukázalo, že to byla mýlka. Nějaký zahrádkář pozoroval větroně a jeden se mu ztratil za stromy. Ještě že tak.
Už jsem nad Zábřehem na Moravě, za sebou mám tak čtyři minuty letu. Přeladím tedy na frekvenci Moravské Třebové, ohlásím se a vyžádám  si dispozice pro přiblížení a přistání. Za malou chvíli přistávám. Po rádiu dostávám pokyny, že máme s odletem počkat. Ze Šumperka prý volali, že je tam silná bouřka a že zavolají až přejde.
V duchu si říkám, že jsem si toho stačil při odletu všimnout, ale rádiem jen potvrdím zprávu. Během mého letu přistál v Moravské ještě jeden závodník s VSO10. Myslím, že na směrovce měl J 7.  Tak  to budou dva převleky. Proč ne, paliva mám dost. Domlouvám se s pilotem VSO-10, že ho vyvleču nad Zábřeh na Moravě, celou cestu budeme stoupat. Až si bude jistý, že doklouže do Šumperka, tak se vypne. Já se pak vrátím pro Chlebu. Čas běží a já začínám být trochu nervózní, abychom vše stihli do západu slunce. Navíc se v Moravské začalo zatahovat a bylo by velmi nepříjemné tady kvůli počasí nocovat. Konečně. Dostávám zprávu, že počasí v Šumperku je dobré. Jdeme na věc. Vše šlape jako hodinky. Startuji s VSO-10 a stoupáme nad Zábřeh na Moravě. Užívám si pohody a těším se na občerstvení po letu. Jsme ve výšce něco málo přes tisíc metrů a větroň se vypíná od vlečného lana. Rutině stáhnu plyn, otočím vlečnou zpět a jelikož vidím na letiště, vytrácím výšku střídavým náklonem vpravo a vlevo. Už mám výšky tak akorát a tak hlásím dlouhé finále dráhy 26. Letmým pohledem kontroluji počasí. Obloha se začíná ošklivě zatahovat. Dohlednost se horší. Vypadá to, že za chvíli bude pršet. Ještě že tu není víc větroňů. To bychom určitě nestihli.
Nastavuji vlečnou do přistávací konfigurace a koukám na dráhu. Pro urychlení si plánuji, že přistanu hned na kraj dráhy, abych nemusel dlouho pojíždět. Soustředím se na přistání, výška asi 100 metrů nad terénem, k letišti už jen kilometr. Najednou koukám - Chleba s větroněm je pryč. Kam zmizel? Co to má znamenat? Že by Bermudský trojúhelník? Znovu vytřeštím oči až na přední štítek kabiny, ale Chlebu nevidím. Přesunu pohled ještě více před letoun a hangáry, co tu před chvílí ještě byly, jsou taky pryč. Místo nich tu stojí nějaký kravín. Dávám plný plyn. Točím pravou zatáčku a  protože je jisté, že tohle není letiště v Moravské Třebové, přemýšlím, jak se z této situace co nerychleji dostanu. Uvědomuji si, že musím být velmi blízko. Ale kterým směrem? Když vytáhnu mapu, tak tu budu kroužit bůhví jak dlouho. Když se vrátím nad Zábřeh na Moravě, který teď při otočení vidím a pak nasadím na správný kurz, tak ztratím spoustu času. Rozhoduji se k pomoci po rádiu. Jasně, zkusím to. Sice se prozradím, ale čas jsou plachtařovy peníze. Navazuji spojení s letištěm v Moravské Třebové. Vůbec nevím, jak mám tuto prosbu o pomoc formulovat. Nezbývá, než tak, jak mi zobák narostl. Znělo to asi takhle: „ Třebová INFO, OK – MGR, byl jsem na finále dráhy 26, ale ztratil jsem vás z dohledu. Nemůžete se prosím podívat, kde jsem?“ Sotva jsem to dořekl, uvědomil jsem si, kdo všechno mě asi slyší. Trapas. Ale co, když to pomůže. Cítím se hrozně trapně, pocit pilota Spitfiru je dnes nenávratně v kýblu. Aby toho nebylo málo, musím svoji neobvyklou prosbu zopakovat. Buď jí na letišti nerozuměli, nebo nevěří vlastním uším. Dostává se mi odpovědi, že mám malý okamžik počkat. No to kdybych věděl, tak se vrátím nad Zábřeh na Moravě. V duchu si představuji, jak mě dalekohledem vyhlížejí na všechny světové strany a hlavně se baví na můj účet. Ale co, třeba to vyjde. Vyšlo. Téměř okamžitě dostávám zprávu:  "Točte na jih, asi deset kilometrů a jste u nás." Neváhám ani vteřinu, a spěchám pro Chlebu. Dál už jde všechno hladce. Začínám si uvědomovat svoji chybu. Po vypnutí větroně jsem nesrovnal zpět do kurzu, ale jen jsem se rozhlédl, vybral kopec za letištěm v Moravské Třebové a klesal. Problém byl v tom, že jsem si vybral kopec u Krasíkova. Teď už ale podrovnávám v Moravské. V rádiu slyším první pichlavou poznámku od Chleby: „ Jardo, kde jsi byl tak dlouho?“ Hořce polknu a mlčím. Patří mi to. Musím říci, že jsem se zdržel asi jen o čtyři minuty. Na tak malém úseku je to ale hodně. Nakonec jsme odletěli a také v pořádku přistáli na letišti v Šumperku. Celou cestu domů jsem přemýšlel, co tomu řeknou kolegové, až se dozví, jak jsem zakufroval nedaleko mateřského letiště. Nutno podotknout, že od Chleby se to nikdy nedozvěděli, ale že jsem jim tuto příhodu prozradil sám. Domnívám se totiž, že je mnohem lepší přiznat chybu a udělat si ze sebe legraci. Pokud totiž někdo tvrdí, že se mu ještě nepodařilo zabloudit, tak si vymýšlí, nebo ho to teprve čeká.
Nejdůležitější je ale poučit se z vlastních chyb. Já to udělal. Alespoň doufám. Od té doby jsem byl v Moravské Třebové několikrát a nikdy se mi už letiště z dohledu neztratilo. Na závěr chci říci, že tohle by se jistě nestalo, kdybych tolik se vším nekvaltoval. Ono totiž všeliké kvaltování toliko pro hovada dobré jest!