Koneckonců ... vyskočit z letadla není zase až tak velkej kumšt. Cesta dolů volným pádem občas sice na dramatičnosti nepostrádá, ale zase netrvá dlouho a pokud při ní dojde k zádrhelu, zpravidla jej mnoho očí nevidí.
     A sestup na otevřeném padáku?  Pro „přesnosťáře“  a „cé-erwéčkáře“ je to prostor k práci, pro větší zbytek parašutistické obce poměrně nuda a někteří kolegové se rychlým utrácením výšky snaží tuto fázi zkrátit na nejmenší možné časové minimum. Poeta by vám možná zpočátku vyprávěl povídačky o tom, že ví proč ptáci zpívají, o velebném tichu výšek, o šumění ve šňůrách,  harmonicky doplňovaném pokašláváním sestupujícího Brigadýra, nicméně po první zkušenosti ze seskoku pod dešťovým mrakem by rázem otočil jak na obrtlíku a mluvil zcela opačně.
     Ale přistání? To je, panečku, úplně z jiného soudku! To je teprve ten pravý orgasmus! Zlomek sekundy – a všechno může být jinak. A těch subjektů, které jej vidí subjektivně! A těch objektivů, které fotí objektivně! Proto si na přistávání dáváme tak pečlivě záležet. Proto (jak by řekla sousedka z Poříčí)  „maj děvčata ráda parašutisti.“

     Přichystal jsem pro vás pár fotek ve fotogalerii, přičemž za trojku pochvalte Foxe, za osmičku a devítku Pavlíka Kargera a za ty ostatní můžete pochválit mně. A protože jsou to „momentky“ do aprílového blogu - vytržené z delšího děje,  nemusíte je brát zcela vážně. Přeji vám hezké a květnaté jaro.

Vlaďa Hurdálek