A je to tady, 15. Srpna konečně vyrážíme. Přistupuji v Brně a co nevidět už fičíme směr Salzburk. U Vídně nastává první, a vlastně asi i jediný větší zádrhel celé výpravy. Jedno z aut na nás začíná křičet a blikat kontrolkou oleje. Zastavujeme u krajnice, koukáme do motoru, měříme olej. Olej se zdá být všechen na svém místě a tak pokračujeme dále. Ihned po rozjezdu se kontrolka ozývá znovu. Přemýšlíme, co s tím, špatně odbočujeme, omylem se vracíme někam zpět směrem na Znojmo a zastavujeme po 20 kilometrech u benzinky. Necháváme motor schládnout, někteří letí na benzinku pro první pivo, já nakrajuji metrový lovečák a všichni ztrácíme drahocený čas. Je nám jasné že k Salzburku to za světla již nestihneme a místo na přespání budeme hledat po tmě. Po hodině se shodujeme, že vzhledem k tomu, že se to ještě nezadřelo, bude nejspíš chyba v čidle a pokračujeme dále. Vyhlídky nejsou nejrůžovější. V Salzburku budeme tak o půl 12, netušíme kde budeme spát, přes noc a ráno to vypadá na déšť. Znepokojení z nastálé situace ovšem nepozoruji. Nakonec volíme metodu tzv. invazivního spaní. Asi 80 kilometrů před Salzburkem, trošku bokem z naší cesty, by mělo být malé, aeroklubové letiště. Letiště skutečně podle navigace nacházíme. Zdá se takhle na večer být již opuštěné. Vytahujeme baterky a hledáme nějaký úkryt, ideálně někde pod střechou. Vypadáme spíš jako banda hloupých zlodějů, než banda turistů. Po asi 15 minutách se někde z poza hangáru zjevují 3 postavy s prázdnými lahvemi v ruce a psem. Nejspíše místní letci. Dáváme se do řeči. Říkají nám, že do rána bude asi pršet, ale spát že můžeme kde chceme, ať si postavíme klidně stany za hangárem. Usuzujeme, že stavět stan nemá vzhledem k pokročilé hodině cenu, někteří ulehají do úkrytu balkonu, já volím místo v kruhu pod rukávem. Asi síla zvyku z našeho letiště. Kolem 4 ráno vítr sílí, v dálce jsou vidět blesky, přesouvám se taky pod balkón.
 K překvapení všech nás noční déšť minul a probouzíme se do vcelku pěkného rána, z čehož máme samozřejmě radost. Před 7 již pokračujeme dále na Salzburk. Po asi 5 kilometrech vjíždíme do vcelku silného deště a radost nás pomalu opouští. Naštěstí se jedná jen o jednu z přeháněk. Konečně přijíždíme do Salzburku, asi na 3x se pokoušíme vjet autem na Mozartovo náměstí. Marně. Nakonec nacházíme nějaké parkoviště, sundáváme ze střechy většinu kol a jdeme si pro startovní fotku s Mozartem.

Mozart Platz - Salzburk, kde zahajujeme

 Jedním z členů naší výpravy, o kterém se musím zmínit trošku detailněji, je takový blázen, přezdívaný Doktor. Doktor poznamenal, že hned vedle naší trasy je úžasná Grossglockner Hochalpenstrasse a překecal mně, abych s ním na ni vyrazil. Tehdy mi to přišlo jako dobrý nápad a tak jsem souhlasil. To jsem ještě netušil co mě vlastně čeká. Doktor je opravdu vášnivý cyklista, ze všech svých kol si udělal kola jednopřevodová a vůbec nejraději jezdí na furtšlapu. Je to dokonce tak vášnivý cyklista, že nemá ani řidičák, a tak jsme museli první den převážet auta ve střech. Peťa pokračoval k BadGasteinu najít nějaké místo na přespání a poté se vydal naproti zbytku, zatímco my s Doktorem jsme zastavili před začátkem údolí a vyrazili na západ k Zell am See. Vzhledem k další přeháňce jsme na naši, více než 100 kilometrovou etapu ovšem vyrazili až po poledni. V prvním městě jsme se zastavili doplnit u místního pítka vodu. Doplňuju vodu, když v tom slyším známý hlas. „Čau, co ty tady?!“ To si tak náhodou sjedete z cesty do první vesnice, co potkáte, najdete vodu, a narazíte na bývalé spolubydlící z bytu. Svět je vážně malej. Doplníme vodu a vyptávám se Mary, co ta Hochalpenstrasse? Že prý tam včera byl. Tak 4 hodiny jenom stoupání. Trošku nás tlačí čas a tak věříme, že zase tak hrozné to být nemůže. Konečně odbočujeme do správného údolí. Až po poslední vesnici cesta skoro nestoupe. Na konci vesnice míjíme výškovou ceduli hlásící necelých 800m. n m. Hm, prý už jen posledních 1600 a jsme tam! Hurá… Za vesnicí se cesta láme do prudkého kopce. Po 500 stech metrech, nikoliv těch výškových, ale délkových, to chci vzdát. Nohy odmítají poslušnost. Nedivím se jim. Za nedlouho míjíme mýtnici. (Jen tak mimochodem, za průjezd autem se platí asi 45€) a stoupáme dále. Po chvíli zastavuji, vysílám Doktora dopředu ať ho nezdržuji. Už toho mám fakt dost. Vytahuji lovečák, chleba, hořčici a čokoládu. Prostě oběd šampionů. Zkouším to dále. Každých 100 metrů stojím. Nohy odmítají jet. Sunu se dopředu opravdu hlemýždím tempem když v tom, najednou, k mému překvapení míjím výšku Pradědu. Nevím jestli se radovat z toho, že jsem na kole nikdy výš nebyl, nebo smutnit z toho, že na vrchol je to ještě pořád skoro 1000m, ale dodá mi to motivaci šlapat dál. Někde na úrovni Sněžky potkávám Doktora u restaurace. Vypadá taky zničeně, což mi dodává novou energii a naději, že se na ten vrchol vážně možná podívám. Dále už pokračujeme spolu. Stoupání se již konečně zdá být pozvolnější a postupně se suneme k vrcholu. Už jej konečně vidíme. Teda, myslíme si to, ale záhy zjišťujeme, že vrchol je ještě přeci jen o dalších asi 10 zatáček výš. Konečně jsme tam. Je půl 6, od auta nám těch 50 kilometrů trvalo 5,5 hodiny. Dohlednost není zrovna oslnivá, nicméně mraky kolem nás budou určitě na fotkách působivé, říkáme si, a děláme společné vrcholové foto. O co větší to byla nahoru dřina, o to lepší jízda to byla následně dolů. Zpět k autu jsme dorazili kolem 8, Doktor vypadal, že si do Gasteinu dá těch 30 kilometrů klidně na kole. Já jsem toho měl plné zuby. Ale do háje, stálo to za to!


vrchol Grossglockneru dosažen

Pro přespání u Gasteinu jsme zvolili krásný, klidný kemp. V kempu stál dokonce jeden velký párty stan, a tak jsme alepoň nemuseli platit za vlastní stany. Ráno, kolem 8 jsme už byli opět na cestě. Čekalo nás kratší stoupání přes BadGastein, následná cesta vlakem skrz Alpy a krásný sjezd dolů do údolí. V kontrastu s mojí a Doktorovou první etapou ta druhá za moc nestála, ale ne že by tam nebylo krásně! Stezka vedla v drtivé většině mimo hlavní cesty, tu kousek kolem řeky, tu zase lesem, tu přes nějakou vesnici. Rozhodně nebyla monotónní. Po poledni jsme dorazili do Spittalu, dali si v pizzerii oběd a pokračovali dále, už víceméně pouze kolem řeky naproti Pavlovi s Lumírem. Ti nás čekali o pár kilometrů dále, kde jinde než v baru u piva. Za nedlouho už jsme dorazili do Villachu, nakoupili zásoby na další den, zalepili Rosťovi kolo a vydali se na poslední, asi 15 kilometrový úsek toho dne, kolem další řeky nahoru, směrem k Italským hranicím. Kluci ráno našli opravdu skvělé místo na přespání, hned vedle řeky. Jediné, co by se dalo vytknout bylo, že ten krásně upravený pozemek patřil k vedlejší restauraci. Nicméně, zastavujeme, objednáváme piva a domlouváme se sympatickou mladou obsluhou nocleh na zahradě. „Ja, kein problem!“ Pavel s Peťou jedou kousek dál, pro auta a my u piva debatujeme, jestli se nám servírka líbí, nebo ne. Řeka vedle je opravdu čistá a tak si v ní dopřáváme postupně úžasnou, osvěžující koupel. S postupujícím časem a přibývajícími pivy tahám z batohu slivovici. Někteří již delší dobu postávají u baru a vášnivě debatují se servírkou. Domlouváme prázdné panáky a dáváme ji ochutnat slivovice. Nakonec, po půl lahvi domlouváme přespání na zastřešené zahrádce restaurace mezi stoly.
Budíme se do nádherného, slunečného dne, Rosťa s Marou sedají do aut s my se vydáváme dále, vstříc italským hranicím. Čeká nás pravděpodobně nejhezčí úsek celé cesty. O čemž teda, alespoň já, nemám vůbec tušení. Za nedlouho jsme na hranici, fotíme se s Italskou cedulí a pokračujeme dále do Tarvisia. Z Tarvisia vede stezka po bývalé železnici a je opravdu působívá. Spoustu a spoustu kilometrů sjíždíme z Alp do Italské nížiny. Cestu lemuje krásné údolí s křišťálově čistou řekou. Stezka každou chvíli vede skrz tunel. Nepočítal jsem to, ale určitě jich bylo kolem 30, spíš více. Ty delší z nich jsou osvětlené, kratší nikoliv. Ve většině z nich je nutno ovšem sundat sluneční brýle. Nejdelší měřil asi 1600metrů. Rosťa s Marou nám jedou naproti. Našli prý krásné místo na pláži u řeky. U té řeky, kolem které už asi 50 kilometrů jedeme a máme hrozné nutkání do ní skočit, jelikož vedro je fakt neúnosné. Jak někdo suše poznamenal: „Jedeme na jih…“. Kluci ovšem nedisponují žádnou mapou a jak záhy zjišťujeme, už jsme se před pár kilometry minuli, jelikož jsme jeli po opačných stranách řeky. Sedáme do stínu u vlakového nádraží v Carniu a čekáme. Po chvíli zvoní telefon. Rosťa píchnul, opět a je již vcelku nasraný. Jeho první defekt byl totiž důsledkem prasklého pláště, který jsme zalepili a svorně mu tvrdili, že by to vydrželo i kdyby jel po vlastní ose až do Šumperka. No, vydrželo to nakonec asi 50 kilometrů. Pavel s Peťou a Lumírem jim vyráží naproti. Shodujeme se s Doktorem, že všichni zpět asi jet nemusíme, a že ta štěrková cesta jeho silničnímu kolu stejně nedělá dobře a vyrážíme napřed, obhlídnout ta pěkná Italská města, jež by nás měla za pár kilometrů potkat. Zastavujeme ve Venzone, usuzujeme, že je tu pěkně, procházíme město a sedáme do kavárny na to pravé Italské espresso, konečně! Za nedlouho doráží zbytek, dopíjíme a vyrážíme dále do Gemona del Friuli, dokupujeme zásoby na další den a kolem 5 se již ocitáme na pláží u řeky, do níž ihned i s pivem skáčeme. Sedíme v řece, popíjíme pivo, chladíme slivovici, koukáme se na okolní hory a shodujeme se, že je to zatím asi nejhezčí moment celé výpravy. Nicméně, počasí se kazí, v sobotu by mělo v Udine kolem poledne pršet, k večeru mají potom do přijít bouřky i do Grada. U téměř prázdné lahve se shodujeme, že musíme ráno vyrazit co nejdříve.


osvěžující řeka Tagliamento

Probouzíme se před 6. Slunce začíná pomalu osvětlovat okolní štíty a vytváří skrz mraky nádhernou světelnou scénu, jako z pekla. O půl 7 již vyrážíme dále. Cesta vede téměř po rovině, protíná malebné italské vesničky a políčka. Kolem 10 přijíždíme do Udine. Objednáváme si na náměstí kafe a dívíme se, kolik jsme toho již od rána zvládli ujet. Po rychlé obhlídce centra pokračujeme dále a shodujeme se na obědě ve městě Palmanova, které nás zaujme při prvním pohledu na mapu svým hvězdicovitým půdorysem. Jsme tu kolem poledne, usedáme do pizzerie. Rosťa s Pavlem přijíždí chvíli po nás. V pizzerii nás pobaví místní ceny, pivo stojí 4€, pizza 6€. Téměř každý má problém ji sníst, je výborná ale neskutečně veliká. Zatím co jsme obědvali, přešla přes nás malá přeháňka. První a poslední toho dne. Kousek před Gradem se stezka opět napojuje na bývalou železnici a já už můžu konečně zvolat: „Vidím moře!“, jak bylo v jednom plachtařském filmu. Na to jsem se těšil celý výlet. Poslední 3 kilometry cesta již vede vedle hlavní silnice, po jejíž obou stranách jsou nějaké slané močály. Na posledním kilometru se s Lumírem odhodláme do cíle dospurtovat. Vydrží nám to však asi 100 metrů, pak to vzdáváme a k ceduli přijíždíme společně. Po spoustě nutných fotek se vydáváme dále do města, na parkoviště k pláži. Na parkovišti všichni slézají, hrnou se k autům a chystají se na ně dát kola. Docela blbej konec, říkáme si s Doktorem, když jedeme 400km na kolech k moři a neuděláme si s nimi ani fotku na pláži, která je 50 metrů od nás. To by nám neodpustila. Přesvědčujeme ostatní, bereme kola a jdeme se vyfotit. V moři je zrovna velmi silný odliv a tak na fotce nejde vidět nic jiného, než písek, písek a zase písek. Po spoustě fotkách dáváme kola konečně na střechu a jdeme se do moře vykoupat. Moře je od pláže vlivem odlivu asi 200 metrů, nicméně, vzhledem k tomu, že jsme k němu jeli více než 400 kilometrů, tak nás to nijak netrápí. Bouřky k Gradu se nezadržitelně blíží, shodujeme se, že shánět kemp a přečkat do rána nemá moc smysl, vyrážíme krátce projít město, dáváme si poslední italskou zmrzlinu a kávu a někdy po 8. vyrážíme zpět domů. Bouřky nás potkávají kousek od Udine a déšť nás neopouští téměř celou cestu až domů…

cíl celé výpravy Grado - Itálie po 400km ze Salzburku

Fotografie z výletu naleznete ve fotogalerii.