… aneb třicet dětí na nebi

Spatřit na našem letišti děti není nic pozoruhodného. Díky vzájemné duchovní spřízněnosti aeroklubové chasy, se zde děti plodijó, následně vozijó, lezó, batolijó a později i chodijó, v Kunovicích jsem se setkal s pojmem „lécó“ = běhají.

Ovšem v pátek 17.července se počet lidských mláďat na letiššti rázem a nezvykle zmnohonásobil. To Milan Botek přivezl na letiště autobus plný omladiny trávící prázdniny v adrenalinovém táboře. Během pobytu v něm dětičky absolvují pobyt na horách, potápění, jízdu na koních a mezi jiným i tandemové seskoky. Páteční noc na výsadkovém cvičišti byla pohodová a sobotní ráno se ukázalo jako skočné. Jenže ouha! Po prvním startu  se namíchalo počasí nejen nevlídné, ale i neletové. Následující nocleh děti absolvovaly na balírně a v přilehlých prostorách. Všichni jsme upírali oči střídavě na radar a na satelit, někteří se polohlasem modlili a ti, kteří to neuměli obraceli své zraky k nebi. Hospodin vzal naše prosby na vědomí. Na důkaz své nekonečné dobroty zařídil sluníčko, všechny děti vpustil do prvního předpokoje svého království a po necelé půlhodince letu ve velkém ocelovém ptáku je nechal přistát na tandemových padácích. Tandempiloti Karger, Zbránek, Vrtal a Botek  byli celou neděli v jednom kole. měl jsem stejnou radost jako puberťáci.

Ač bezvěrec, Všemohoucímu jsem poděkoval a na důkaz upřímnosti se mu ještě omluvil za ten zápočet z Marxismu-Leninismu, který jsem kdysi v minulém století úspěšně absolvoval.

A pak si jednu nedej … !

V galerii Nechte maličkých přijiti ke mně... pohlédnětě jak to viděl Vlaďa Hurdálek.

Příště nejspíš zase něco napíšu, ale asi zvolím nějaké společné a neutrální téma.