Tenkrát zima nebyla tak dlouhá, ruce nás už svědily a počasí provokovalo. Tak jsme se rozhodli trochu podráždit ovzduší nad letištěm. Ano, pomalu ale jistě začínala sezóna. Vytáhli jsme naviják a létali co se dalo. Není to sice to pravé létání na větroních, protože ve vzduchu nepobudete většinou víc jak čtyři minuty, ale i to uspokojilo můj dlouhý absťák po letu. Tyto lety jdou nazvat taky jako „ptačí skoky“, nebo aspoň můj taťka tomu tak říká. Ale on tomu nerozumí. Začal jsem létat pokračovací výcvik…

Jedna z úloh je dosáhnout pěti hodinového letu. A proto jsem se jednoho červencového dne opět vydal překonávat své rekordy v čase. Počasí vypadalo pěkně, foukalo 4 m/s  od západu a já jsem těsně před polednem startoval z dráhy 24. Letěl jsem v Blaníku a tehdy mě vlekla OK-MFP, která moc nestoupala, ale naštěstí jsme našli brzo stoupák. Bylo to zhruba na úrovni Malína. Dotočil jsem si základnu a rozhodnul jsem se jít nad Kamenec, kde mraky vypadali ještě lépe. Mraky ale zradily. Stoupák byl od větru rozbitý. Svah byl nafoukáván. Tehdy mi mělo dojít, že za svahem bude závětří. Bohužel tato myšlenka se nedostavila. Za to se dostavila myšlenka o tom, že bych se mohl alespoň pod mrakem prodloužit, abych rozbitého stoupáku aspoň trochu využil. Blbou myšlenku jsem uposlechl. Pěkně jsem se pod mrakem prodloužil, pokochal jsem se krajinou za kopcem a pak to přišlo. Blaník s udiveným pilotem začal klesat 5 m/s. Což nebylo v mé situaci zrovna ideální. Měl jsem zhruba 1100 m nad letištěm a ručička výškoměru se začala celkem rychle otáčet. Samozřejmě na blbou stranu. Měl jsem jen dvě možnosti. Vletět nějakým způsobem znovu pod mrak a dostat se zpět, nebo obletět kopec přes Hrabišín. Po nějaké době (chvilce) se můj plán A zhroutil. Plán B taky. Musel jsem přistoupit k dalšímu řešení, které bylo buď letět co nejblíže k letišti, nebo sednout u Mladoňova. V údolí však bylo všude obilí, takže Mladoňov byl jasnej. Jenom bych upřesnil, že Blaník stále klesal 4 – 5 m/s, takže jsem neměl moc času. Obhlídl jsem okolní pole, louka, která byl trochu do kopce byla ideální. Nebyla oplocená žádným elektrickým ohradníkem, nepásly se tam krávy a tráva nebyla vysoká. Protože jsem neměl moc výšky, provizorně jsem zkontroloval plochu a šel na okruh. Zařadil jsem se do polohy po větru a rozpočítával jsem si rozpočet. Když jsem byl na finále, udělal jsem ještě malý skluz a Blaníka jsem rozšupal na 95 km/h, neboť moje vybraná plocha byla trochu do kopce. Za příkopem jsem podrovnal. Blaník si celkem pěkně sedl, přes hrb si teda ještě skočil, ale pak zase sedl a zastavil. Zvládl jsem to. To jsem si ale mohl říct jen o přistání, o lítáním na místním se to říct už nedalo.

Nějakou dobu  mi trvalo, než jsem pochopil chování stoupáků. Po mém přistání v poli jsem si musel zopakovat ustřeďování a to mi velice pomohlo. Pak když jsem se vydal opět lovit pětku, šlo to jako po másle. Když jsem šel opět na věc, tak se obloha po dvou hodinách krouženích v Blaníku vyčistila a já musel pokračovat v čisté, což bylo celkem náročné. V poslední půlhodině jsem byl celkem už unavenej a už jsem nebyl moc pozorný. Proto jsem se rozhodl těch pět hodin moc nenatahovat. Nechával jsem si rezervu asi tak pět minut. Když jsem přistál, ještě jsem si vše přepočítával. Došel jsem k závěru že jsem si neodečetl vlek. V tu chvíli se začali letištěm ozývat ne zrovna pěkná slova. Psychicky jsem byl na dně, když jsem si uvědomil, jaké to bylo trápení. Skočil jsem si do bazénu, zašel na Ferneta a pivo a snažil jsem se to neřešit. Na druhý den jsem si spravil náladu tím, že jsem se přeškolil na Vosu. Bylo pro mě překvapením, jak málo vyklesávám a kam se všude dostanu s kilometrovou výškou. Následující neděli jsem pětku s vosou uletěl. A nechal jsem si rezervu víc jak přes hodinu…

Další z úloh je 50 km přelet. Na konci záři se udělalo počasí. Bylo celkem jisté, že je to jedno z posledních termických počasí tohoto roku. Ve škole jsem měl ten den jen do dvanácti hodin, a tak jsem začal organizovat akci ,,Mýto“. Omrkl jsem ještě počasí na internetu a pak jsme s Kačkou vyrazili na letiště. Nachystali jsme si Vosy a čekali na vlekaře. Mezitím začali kumuly placatět, takže jsme měli strach, že počasí se rychle pokazí. Když vlekař přijel, hned jsme šli na to. MQBéčko mě vyvleklo do zhruba do 500 metrů a já to šel zkusit ke kopcům severně od letiště. Nosilo to tam pěkně, okolo dvou metrů. Dotočil jsem 1000 metrů a letěl nad město, kde stoupáky byly okolo 3 metrů. Rozhodl jsem se odejít na trať. Pomalu jsem se posouval na západ. Minul jsem Bludov, Rudu nad Moravou Olšanské papírny. Kolem Štítů jsem letěl jižní stranou, protože sever byl už vyčištěnej. Když jsem doletěl k České Třebové, potřeboval jsem dobrat nějakou výšku. Letěl jsem k mráčku, který vypadal více jak krásně. Teda alespoň s porovnáním s ostatními. Po bližším prozkoumáním jsem zjistil, že si se mnou nechce moc vykládat. Chvíli trvalo, než jsme k sobě našli společnou sympatii. Při tomto boji mně nějak proběhli Radkovi slova, který mi říkal pár minut před startem. ,, Hlavně si nezapomeň zapnout báro.“ Nastala chvilka ticha… Chtěl jsem uslyšet tikot barografu. Slyšel jsem jen slabé šumění, to jak vzduch obtékal kolem letadla. A do tohoto ticha začali padat slova, které se do tohoto krásného letu ani nehodily. Oznámil jsem své poznání do Šumperka, kde se ještě dlouho bavili mou blbostí. (už zase J) Počasí se horšilo a já nechtěl riskovat, že někde při zpáteční cestě sednu do pole. Byl přeci jen čtvrtek a já se chtěl ještě nějak rozumně dostat domů. Byl jsem přímo v ose dráhy letiště Ústí nad Orlicí, kde jsem nakonec přistál… Tento let byl posledním, co jsem v tu sezónu letěl. Bylo to pěkné zakončení…